Naše neposednost a bostonské psí počasí nám nedalo a v lednu jsme se vypravili na pár dní do teplých středoamerických krajů. Rádi bychom se s vámi podělili o naše zážitky.
Cesta do banánových republik Guatemaly a Hondurasu je jednoduchá. Jedete-li z Evropy, v Mexiku vlevo, jedete-li ze Států jako my, v Mexiku rovně. Zaměříme se zejména na Guatemalu, kde jsem strávili více času. Kromě banánů bylo v dávné i nedávné minulosti slyšet o Guatemale v souvislosti s občanskou válkou, která zde probíhala dlouhatánských 36 let až do roku 1996. Naštěstí zde dostali po těch letech rozum, na válku se vyprdli a do své krásné a rozmanité země lákají touristy. Těch si náležitě váží a vozí je výhradně vysloužilými školními autobusy, kterými jezdil do školy malej, ale hodně malej Bush, a možná už i Kennedy. Některé z nich jsou pěkně pestrobarevně vymalované, což je pro místní typické, jak dále uvidíte. Nás jako turistů si vážili dokonce natolik, že v den našeho příjezdu nechali poprvé po několika letech soptit sopku Fuente, kterou nám přistavili přímo před terasu našeho hostýlku v Antique.
Přiletěli jsme přes Svatý Salvador do hlavního města Guatemala City, ale protože tam je bezpečno asi jako na Žižkově po devátý večer a zajímavostí je tam stejně tak, namířili jsme si to rovnou do Antiqui, městečka mezi sopkami. Přesně do roku 1773 byla Antiqua hlavním městem, ale protože každých 50 let ji srovnalo zemětřesení se zemí a museli ji postavit znova, tak je to na konci toho 18. století přestalo bavit a přestěhovali se na místo dnešního guatemalskýho Žižkova, tudíž o 40 km níž z hor. Od těch dob zbylo v Antique několik vážených ruin a hlavně tam začali stavět domečky jenom jednopatrové (ty se špatně bouraj), za to krásně barevné. Posuďte sami.
Tato oblast Guatemaly je velmi hornatá a co hora, to vulkán či exvulkán. Neodolali jsme a alespoň na jeden jsme museli vylézt. Jmenoval se Pacaya a během naší expedice jenom neškodně dýmil a smrděl. Naposledy pořádně vybouchl v roce 2001. Výstup nebyl přes silný vítr a sypkou stezku úplná zívačka. Zato dolů jsme se svezli a při sjezdu po sopečném prachu si uvědomili, že je leden, měsíc lyžníků. Když jsme se dostatečně vyblbli na sopkách, vydali jsme se dál do sopečných hor. Naším cílem bylo jezero Atitlán obkopené majestátnými ex-vulkány. Městečko Panajachel je příjemná oáza na na břehu jezera, převážně spravovaná zastydlými hippíky. Pro svoji pohodu a levné hospůdky je vyhledávána batůžkáři. I my jsme zde promluvili do světové politiky a do brzkého rána bojovali za Svobodnou Kubu (Cuba Libre - nepřítel socialismu. pozn. cenzorky)
Od příjemné jezera jsme se vydali dále do hor, do městečka s krásným zvukomalebným jménem Chichicastenango, které je proslulé svými nedělními trhy, kam se sjíždějí potomci mayských indiánů z dalekého okolí. V Chichi nám ochi přecházely, kam jsme je jen upřely. Ani ten hřbitov zde neudržel černo/šedé dekórum a vypadal jako barvené městečko trpaslíčků. No ani původní obyvatelstvo není z nejvyšších a většina z nich by, jak by řekl můj strýc "neviděla přes prase na autobus". Zato ale chodí v překrásných barevných krojích, které se liší vesnice od vesnice. Zajímavá byla i návštěva v místním kostele, kde byla křesťanská mše nakombinovaná s mayskými rituály. I náboženství může být sranda. Není to ostatně poprvé, co se s podobným přístupem setkáváme. Věrní čtenáři si jistě vzpomenou na blikajícího Krišnu ze srílanského autobusu.
V horách byla celkem slušná kosa, kvůli které jsme do tropů rozhodně nepřijeli. Po několikahodinovém školněautobusovém sestupu z hor (po kterém nás nás bolely nohy od "brždění"), jsme se vydali opět přes Gua City směr Honduras. V Hondurasu jsme původně chtěli strávit více času, zejména na ostrovech v Karibiku, ale v době naší cesty zde právě vrcholila sezóna malérie, kteréžto jsme nechtěli čelit pojídáním utrejchů a tím podpoře světové farmaceutické lobby. Atrakcí nad atrakce jsou v Hondurasu pozůstatky mayského města Copán z 5.- 9. století. Nejdřív měli obyvatelé v úrodném údolí málo místa, takže stavěli nové paláce na těch starých. Ty můžete obdivovat s čelovkou z podzemních tunelů za vstupné s podzemní přirážkou. Po zhruba čtyř stech let se rozrostla populace natolik, že kukuřičná políčka už nastačila svojí produkcí uživit všechny hladové mayské krky, a milí mayové krásné město dočista opustili. A jaké z toho plyne poučení pro nás? Správně. Šetřte kukuřicí!
Plni dojmů a kukuřice jsme opustili vyjedený Honduras a opět se přesunuli a posunuli v Guatemale. Tím, že jsme sjeli z hor, jakobychom přijeli do jiné země. Obyvatelé už nebyli malí mayští indiání, ale malí jakošpanělští kovbojové (řečení ladínos) v nudně jednobarevných košilích a značkových tričkách. Ženy se již cudně neschovávaly za barevné šátky, naopak veřejně deklarovaly své tukové movitosti. Alespoň už bylo teplo. Blížili jsme se k pobřeží Karibiku, které do nedávna neokolonizovaly US banánové korporace United Fruite Company či později Del Monte, které známe z veselých barevných nálepek promlouvajících k nám z vzácných vánočních banánů sic normalizačního leč šťastného dětství. Trochu jsem se nechal unést, ale zpátky na zem, tedy na vodu. Do Livingstonu se totiž jinak než po vodě dostat nedá. Po zhruba hodince plavby jsme se opět ocitli v naprosto odlišné zemi. Žádní mayové, žádní španělští kovbůjci, všichni černí jako noc! Na konci 19. století vypuklo na ostrově Sv. Vincenta povstání afrických otroků. Povstání bylo potlačeno a otroci byli za trest (asi kvůli tý malérii) převezeni na honduraský ostrov Roatán, odkud se úspěšně roztrousili po karibském pobřeží včetně Livingstonu. A protože sem džunglí nevede žádná silnice, uchovala se jejich karibská kultura nejdéle a nejlépe právě tady. Jedná se o politiky zapomenutou a Bohem naopak požehnanou oblast. Všichni jsou hrozně v pohodě, nikam nespěchají, auta dosahují vysoké životnosti (nemají moc najeto). Jediným nebezpečím je, že se té pohody předávkujete a už nikdy neodjedete. Nebo, že vám barák v noci sjede ze svahu, ale ubrzdí to, nebojte. Ještě jsem vlastně zapomněl na nejnebezpečnější guatemalský sport. Který? Přece fotbal. Ale o tom až po fotkách.
Jdeme si takhle odpočinout do městského parčíku v Livingstonu a najednou koukáme, že ve "fontánce" z betonových skruží leží pět pořádných krokodýlů a na tucet želvích pohodářů. Želvy rejdí, lezou po krokodýlech, ale ti jsou mimo. Ani se nehnou, drahnou chvíli jsme mysleli, že ani nejsou živí. Nic je nerozhodí, nic je nepřinutí k jakémukoliv, natož rychlému pohybu. Dokud ovšem do terárka nespadne kopačák místní omladiny čutající opodál... Vskutku zajímavá situace. Míč je jen jeden a krokodýlů kolem něj tolik! Nechtěl bych být v tu chvíli kapitán domácího mužstva. Nebudu vás dál napínat, nikdo z hráčů nemusel být posléze střídán pro nedostatek končetin. Ale jeden z nich byl určitě na nějakou dobu za kinga. A oprávněně. Trošku nám z toho thrilleru (trajleru) vyhládlo, tak jsme si dali místní specialitku, kde byli místní potvory mnohem menších rozměrů a hlavně už uvařený.
Jak jsem řekl, všechny cesty vedou do Říma a žádná do Livingstonu, takže jsme museli zase po vodě. Tentokrát ne po moři, ale po řece. Rio Dulce protéká džunglí a vlévá se do Karibiku. Cestou jsme udělali několik zastávek, které opravdu stály za to. Návštěva přežívajícího pralesního indiánského etnika, termální prameny na břehu řeky, pozorování fauny a flóry, chytání krabů a ryb. Cesta utekla jako voda.
Ze stejnojmenného města Rio Dulce jsme se nudně opět autobusem vydali za hlavní atrakcí naší krátké cesty. Krajina se opět měnila, džungle houstla a čela se rosily. Navečer jsme dorazili k souměstí St.Elena/Flores, které je výchozím bodem pro výpravy do pralesního teritoria El Petén. Ubytovali jsme se ve Flores, které leží na ostrůvku v jezeře a s pevninou je spojeno jenom úzkou silnicí. Do Flores například vůbec nemůžou autobusy, protože by se v úzkých uličkách ostrovního městečka nevytočily. Měli jsme smůlu, protože jsme o den (vlastně o noc) těsně minuli rockový festival u příležitosti svátku nějakého svatého. Škoda. Flores je ale zejména základnou pro výpravy na tajemný Tikal. Komplex mayských památek roztroušených po pralese na několika čtverečných kilometrech. Ještě vloni na Silvestra jsme hráli deskovou strategickou hru Tikal, anižbychom věděli, co se za tajemným názvem skrývá. Zítra se konečně uvidí. Tak mě napadá, co jsme hráli letos na Silvestra a co nás tedy čeká napřesrok. Těžko říct, s rumunskými kamarádkami a novozélandskou náhodnou známou jsme popili nějaký korejský patok. No, uvidíme...
Na Tikal jsme se vydali s raním kuropěním, takže jsme ho ještě zastihli v mlžných nedbalkách. Při snídani nad náměstím, kde se obětovávalo, se k nám připojil zpočátku sympatický medvídek. Mysleli jsme, že máme štěstí a chudáčka jsme zachránili od smrti hladem. Během dne se však ukázalo, že to je známý loudil, který předstírá hladového, ale celý den loudí a loudí na všech turistech. Hajzlík už to dotáhl doknoce na pohledy z Tikalu! Ale k věci. Tikal zažil vzestupy a pády, vznikal a zanikal od 2.století p.n.l. do 9. st.n.l. V dobách největší slávy zde žilo na 100 tisíc obyvatel, kterých ale pravidelně ubývalo díky populárním obětinovým kultům. Poté byl Tikal na stovky let zapomenut. Znovu objeven byl nějakým zvědavcem v 19. století. Zvědavec ovšem původně našel jenom vysoké hromady přebujelé vegetace, ale protože to byl zvědavec s obzvláště vyvinutou fantazií, uviděl v přerostlých hromadách stará proroctví a začal kopat. Poklad sice nenašel, ale našel krásné a vznešené chrámy, paláce, residenční čtvrtě, obětiště a vůbec všechno, co tam ti mayové za ty století natahali. Odklízení agresivní vegetace taky zabralo pár desetiletí, takže až nyní můžete vše obdivovat v plné kráse. A třeba si i vylézt na jednu z pyramid a pokochat se pohledem na nekonečné (bohužel jen zdánlivě) zelené peklo pralesa. Památky jsou od sebe vzdáleny dostatečně natolik, že touristi neruší ani bohatý pralesní život a tudíž se při přesunech mezi šutry z archeologů stávají botaniky a zoology, zejména ptákology.
Unešeni Tikalem, džunglí a jejími hlučnými obyvateli, jsme se opět nechali dovézt do našeho základního tábora ve Flores - na skoro ostrově. Zde jsme strávili několik dní a podnikali tzv. fakultativní výlety po okolí a hlavně odpočívali a užívali si pohodové atmošky městečka a jeho různorodého obyvatelstva. Výborný bylo, že skoro nikdo nemluví anglicky a díky tomu se naše španělština lepšila o stovky procent každý den. To ostatně platí pro celou Guatemalu a s angličtinou nepochodíte ani v turistických informacích. Mnoho Amíků a jinejch čímanů jezdí do Guatemaly na intenzivní a velmi levné kurzy španělštiny, údajně již od 50 USD za týden, kdy šrotíte 5 hodin denně. Země je vůbec levná, takže při večerní konverzaci v baru se vám zase díky levné tequile nabyté znalosti opět vypálí. Protože žena moje, má silné biologické kořeny a já se rád nechal nakazit, vypravili jsme se na další specielně džunglový výlet. U vstupu jsme byli řádně poučeni, jak se chovat při napadení různými živočichy a mohli jsme vyrazit. Nejprve jsme byli chudostí fauny, kterou jsme potkali, zklamáni. Když jsme, ale u výstupu viděli ve špiritusu naložený malý zlomek toho, co jsme mohli skutečně potkat, byli jsme více než rádi za "light" zážitek.
Po několika dnech v příjemném Flores jsme se odhodlali k největšímu dosavadnímu přesunu. Přes celou Guatemalu jsme si to namířili zpět na jih do Antiqui. Cesta měla trvat útrpných 7 hodin od Guate City a další hoďku do Antiqui. Ze sedmi hodin bylo však najednou hodin dvanáct, nikdo se nedivil, tak ani my ne a byli jsme rádi, že jsme vůbec dojeli. S pomocí ochotných Guatemalaciťanů jsme se i přesunuli přes hlavní město, jehož pověst je podle mě mnohem horší, než si zasluhuje. V Antique jsme se ubytovali ve stejném hostelu jako poprvé, kde nám nachystali sopkostroj na uvítanou. Ten se tentokrát nekonal, ale bylo hezké být zpátky mezi barevnými pididomky a pidilidmi a zeměotřesenými památkami. Tentokrát jsme se ovšem zaměřili na muzea. Našli jsme hned dvě v jednom. Muzeum mayské kultury, zaměřené na tradiční hudbu a tanec, ze kterého je fotka mayské svatby, se nacházelo hned vedle muzea kávy.
Muzeum kávy bylo krásně názorné, samozřejmě včetně ochutnávky. S podivem a hrdostí jsme zjistili, že o úspěšný rozvoj kávozpracovatelského průmyslu se zde zasloužil Čechoslovák, pan Pokorný. Použiji cizí vtip: "Takže žádný Dadák, Pokorný to byl!". "Natož Tchibo...". Ten byl můj:) S upraveným zevnějškem muzea ostře kontrastovaly zevnějšky trhaček bobů, jejichž žoky byly právě přivezeny. Jednalo se výhradně o ženy a dost malé děti, které vše naštěstí braly jako hru. Nebyl na ně radostný pohled a ochutnávané kafe jsem si musel posléze osladit více než obvykle...
Jak jsme začali, tak i skončili, ranní procházkou pohádkovou Antiquou. Nebe bylo krásně blankytné a nám se vůbec do promrzlého Bostonu nechtělo. Co naplat, jak říkal náš tancmajstr v tanečních, "tak jako všechno krásné jednoho dne končí, tak končí i dnešní taneční hodina", tak skončila i naše úžasná dovolená, první svého druhu v tomto barevném koutě světa. Doufám, že jste netrpěli nedostatkem věcných informací. Ty na žádost doplním nebo odkážu na stránky serióznějších cestovatelů. Mějte se blaze. Vaši neseriózní cestovatelé, Jana & Hynek
